Byli jste už v Pevnosti poznání? Pokud ne, tohle interaktivní muzeum pro děti určitě musíte navštívit. A když už budete v Olomouci, tady je pár dalších tipů, co by vaše děti mohlo bavit. 

Už dobrých 20 let si říkám, že bych se ráda jednou podívala do Olomouce. A od doby, kdy Tomík začal před lety sledovat olomouckého youtubera Jakuba Destra, i on říkal, jak by strašně chtěl jet do Olomouce a chytat Pokémony tam, kde jeho idol. :-)

Když teď nadešly podzimní prázdniny, rozhodla jsem se nám ten sen splnit. Mrňátka zůstala s tatínkem a já si udělala dvoudenní výlet jen s Tomíkem. Na pár dnů si tak mohl zase připadat jako jedináček a užívat si, že je veškerá moje pozornost upřená jen a jen na něj.

První den, hned po ránu, jsme se vydali na naši první štaci, do olomoucké ZOO. ZOO se nachází na Svatém Kopečku a z hotelu to autem bylo asi 15 minut. Zaparkovat se dá přímo u ZOO. Je dost rozlehlá, o dost větší než třeba liberecká ZOO, a odhadem tak o půlku menší než ta pražská. Je prostě tak akorát. My jsme ji zvládli celou projít za 5 hodin. ZOO je pěkně členitá, máte tam venkovní i vnitřní výběhu, hřiště, kde se děti vyblbnou, část ZOO můžete projet v safari vláčku a u makaků můžete přímo do jejich výběhu. Tomíkovi se líbil lanový most, po kterém dojdete do zmíněného výběhu přímo mezi makaky (pozor na věci, rády kradou ;-) ), safari vláček nás zavedl mezi bílé vlky. Viděli jsme netopýry (to jsme ještě netušili, že je uvidíme během našeho krátkého olomouckého pobytu ještě jednou někde jinde), žraloky, medvědy i jaguáry, pročetli si nespočet zajímavých vzdělávacích tabulí pro děti a Tomík se vyblbnul i na hřišti. Je tam lanový hrad zakončený buď tobogánem, nebo jízdou na takovém tom „talířku“ na laně, takže nebylo snad dítě, které by tam nechtělo. Co mě udivilo, bylo, že všechny stánky s občerstvením v ZOO byly zavřené, to jediné bych naší první zastávce vytkla. Jako rodič bych si ráda dala kafe, zatímco Tomík řádil na hřišti, a děti by si určitě rády daly třeba párek v rohlíku, nebo zmrzlinu. Peníze z těchto bister by se olomoucké ZOO hodily, protože některé expozice by bylo fajn opravit (sem tam prasklá skla u výběhů, sem tam zrezlé kovové části, u safari vláčku chyběla zarážka ve dvířkách…).  Každopádně nám se tam moc líbilo, ZOO obecně patří mezi naše oblíbená místa, v Praze rádi chodíme jak do velké ZOO, tak do té malé lesní, byli jsme v ZOO v Liberci, ve Dvoře Králové a teď i v Olomouci. 

Odpoledne jsme se vydali na prohlídku Olomouce. Prošli jsme si Smetanovy a Čechovy sady (tam si Tomík pochytal Pokémony, jak měl slíbeno), prohlédli si katedrálu sv. Václava, orloj, sloup Nejsvětější Trojice, a minuli jsme nejrůznější kašny. 

Další den na nás čekalo největší lákadlo – Pevnost poznání. Už jsem o ní slyšela od různých známých, ale skutečnost byla ještě lepší. Musím říct, že jsem si to tam užila stejně dobře jako Tomík. Strávili jsme tam neuvěřitelných 7 hodin. 4 hodiny dopoledne, pak jsme si zašli na oběd a odpoledne jsme se na další 3 hodiny vrátili. Do Pevnosti jsme šli z hotelu pěšky a abychom se z hradeb dostali dolů do Bezručových sadů, kde se Pevnost nachází, museli jsme tam nějak sejít. Těch cest existuje určitě víc a místní by si třeba při čtení tohohle článku ťukali na čelo, že není se čeho bát, nebo že naopak jsem měla volit jinou cestu, ale my jsme měli nejblíž tzv. Michalský výpad. Když jste nahoře na hradbách, a chcete prostě dojít dolů do sadů, tak tohle je tunel v hradbách, kterým se tam dostanete. Jestli znáte v Praze Karlínský/Žižkovský tunel, ten, nad kterým je napsaný nápis Neboj, a jestli jste tím tunelem chodili třeba před 15 lety, tak jste si třeba, stejně jako já, sami pro sebe říkali: „Neboj, to dáš,“ abyste měli odvahu projít tím tunelem v noci. Podobný pocit jsem měla v tomhle Michalském výpadu. Přes den, cestou tam, to tam vypadá úplně v pohodě, ale po setmění, když jsme se z Pevnosti vraceli zpátky, jsem se tam teda dvakrát dobře necejtila. Ono obecně park po setmění, nikde ani noha, a z opuštěných sadů vejdete do opuštěného tunelu (byť proti tunelu „Neboj“ je to opravdu kraťoučký úsek).

To jen malá odbočka. Ale zpátky k Pevnosti. Pevnost se nachází hned vedle botanické zahrady, kterou jsme si prohlédli, když jsme šli v poledne na oběd. V létě musí být opravdu nádherná, když tam všechno kvete, ale i teď na podzim, byla moc pěkná. Když projdete botanickou zahradou, ocitnete se v Pevnosti poznání. Má 3 patra a každý centimetr je využitý na maximum. Dítě se tam praktickou a zábavnou formou naučí všechno od fyziky přes dějepis, zeměpis až po chemii. V jedné části můžete hrát různé hry (piškvorky s velkými koulemi, šachy s velkými figurkami,…), řešit hlavolamy, můžete se prolézt lidským mozkem, v další části muzea můžete vyrábět elektřinu (šlapat na kole a rozsvěcet tak různé druhy světel – žárovku, zářivku, LEDku), zkoumat světelné spektrum, v další části muzea se pro změnu dozvíte všechno o horninách, sopkách, můžete si zahrát velké „lodě“ na slepé mapě a učit se tak zábavnou formou zeměpis, v horním patře si můžete vyzkoušet chemické pokusy. Protože se blíží Halloween, měla Pevnost i speciální hry. V jedné děti hledaly ukryté magnety netopýrů s písmeny a luštily ukryté slovo pomocí šifrovacího stroje, ve druhé vytvořily děti skupinky a hrály šifrovací hru. 

Tomíkovi se tam líbilo úplně všechno, hodně ho zaujal chemický pokus, při kterém mu jakoby „hořela ruka“, nebo pokus, kdy míchal peroxik vodíku s hypermanganem a vznikla z toho kouřící sopka. 

Třetí, poslední den, jsme se po snídani museli sbalit a hotel opustit, ale ještě nás čekal další krásný výlet, který jsme vůbec neplánovali. Prostě tak jedeme autem a vidíme nápis Javoříčské jeskyně. Tak se kouknu do navigace, jak je to daleko, a protože to bylo kousek, řekli jsme si, že se tam ještě podíváme. Zrovna v téhle oblasti se nedá na navigaci od Google Maps moc spolehnout, dovedla nás totiž na nějakou lesní cestu vedoucí přímo k těm jeskyním, a na ní byl logicky zákaz vjezdu. Naštěstí jsme tam potkali pána a ten říkal, že se musí dát do navigace Parkoviště Javoříčské jeskyně a pak, že nás to dovede dobře. Stejně tak pak po výletu, když jsem do navigace dala Hradec Králové, vedlo mě to na nějakou polní cestu, a až, když jsem dala Mohelnice, tak mě to vedlo správně na Hradec. 

Když se vydáte k Javoříčským jeskyním autem, parkuje se dole pod kopcem na hlídaném parkovišti, a z parkoviště vede cca 600 metrů dlouhá cesta ke vstupu do jeskyní. Část cesty k jeskyním (i pak z výlezu od jeskyní po skončení okruhu) vede po schodech. 

Čas prohlídek není pevně stanovený, záleží na množství zájemců. My jsme ale nečekali ani 10 minut a už se vyráželo. Ten pohled na krápníky byl dechberoucí. Průvodkyně vykládala opravdu poutavě, až jsem byla překvapená, že to Tomíka fakt baví. Konečně viděl stalaktity, stalagmity i stalagnáty jinde než v učebnici, a i tenhle den se, stejně jako den strávený v Pevnosti, vlastně nesl v duchu zábavného učení v praxi. Komplex jeskyní se skládá z dómů, síní a chodeb, a pro veřejnost je otevřený už od 40. let 20. století. Představovala jsem si tmavé místnosti, kde budeme chodit s baterkami a nad hlavou nám budou lítat netopýři, místo toho jsme chodili po příjemně osvětlených chodníčkách. Netopýrů tam bylo hodně, žije tam hned několik druhů, přičemž od jednoho toho druhu žije v jeskyních 5000 kusů. Ale tím, že byl říjen, většina netopýrů už hibernovala, tak nám nad hlavami přelétlo jen pár. 

Ty dva dny strávené jen s „jedináčkem“ byly opravdu fajn, a cestou domů už Tomík vymýšlel, kam se spolu musíme podívat příště.