Přemýšlela jsem nad tím zrovna včera a opravdu je mateřství perfektním tréninkem multitaskingu. 

Je 6:50, zvoní budík. Dneska půjdu do práce až večer, až přijde muž z jeho práce. Mám, díky bohu, práci, kterou si můžu udělat, kdy chci, ale i když mám přes den „volno“, tak telefonáty a některé maily musím odbavit hned. Což se občas neslučuje s koexistencí tří dětí. 

Vstávám s nejstarším synem do školy. Zatímco ho posílám se obléct, chystám snídani. „Mámo, a kde mám oblečení,“ volá na mě z horního patra syn. „Tomíku, buď potichu, bráchové ještě spí, oblečení jsem ti zapomněla přichystat, vyber si, co chceš.“ Ohřejvám mlíko na křupinky. Tomík chce jedině teplý mlíko, Berťa chce jedině studený mlíko, Hynča chce křupinky suchý, ale zapíjí je Nutrilonem. Omejvám borůvky, krájím jablko. Hynča nejí borůvky, dostane jen jablko, Tomík jí jablko oloupaný, Berťa ho má radši neoloupaný. Připravuju teda tři verze křupinek a tři verze ovoce. Dávám vařit vodu na čaj. „Ale já nemůžu najít mikinu.“ „Přestaň tu hulákat, já už jdu.“ Odcházím do patra najít mikinu a posílám Tomíka snídat. Přelejvám čaj. Pípá pračka, že doprala, a v sušičce je prádlo, který se sušilo v noci. Holt pračka je náš největší žrout elektřiny a vody. 

Jdu pověsit pračku a vyndat tu noční várku prádla ze sušičky. „Tomíku, nezapomeň si uklidit rovnátka,“ volám pološeptem z koupelny na snídajícího Tomíka, zatímco meju filtr od sušičky a vylejvám vodu ze zásobníku. „Už jsi dojedl? Musíš si jít čistit zuby, je nejvyšší čas jít do školy.“ Tomík hledá rovnátka. To je takovej náš každodenní rituál. Buď mu vypadnou v noci z pusy a hledáme je porůznu v peřinách a pod postelí, nebo si je někde hned po ránu odloží a pak neví, kde. Ale už jsme je hledali i v kontejnerech v hotelu, protože si je zabalil do ubrousku u večeře v restauraci, nebo se prohledávala celá chata školy v přírodě. No prostě rovnátka. 

Tomík si čistí zuby, jdu připravit svačinu do školy, mažu housku, dávám mandarinku, leju čaj do termosky. Připravuju termosky a svačinu taky mrňatům, ať pak dopoledne můžeme rovnou vyrazit ven. Jdu dopověsit to napůl rozdělané prádlo. „Mámo, kde jsi?“, volá na mě Bertíček z pokojíčku, právě se vzbudil. „Už jdu, Bertí, jen vyprovodím Tomíka do školy.“ Dopověsím pár posledních kousků a běžím do přízemí vyprovodit Tomíka. Ještě narychlo načmářu omluvenku, že může jít ze školy sám, pusu a „Zavolej mi, žes dobře dorazil do školy.“ Utíkám za Bertíkem pomazlit ho, poňuňat, rozesmát. „Mámo, nýst, dělej koníčka.“ Nezbyde mi, než celá rozlámaná nechat toho těžkého čtyřleťáka skočit mi na záda a dělá íhahá. „Mámo, mámo,“ volá na mě právě se probudivší Hynča. „Mámo, Tlapkovku,“ říká Berťa na mých zádech. Odnesu Berťu k televizi, pustím Tlapkovou patrolu a jdu mu donést snídani. Utíkám nahoru za Hynečkem, a opakuje se všechno, co před chvílí s Berťou: „Mámo, nýst, mámo, Pata a Mata.“ Ustelu postel, poklidím u něj v pokojíčku, vyvětrám a jdeme dolů. „Hynečku, teď má Bertík Tlapkovou, za chvíli ti pustím Pata.“ 

Je 8:30 a začínají chodit maily, začínají volat první lidi. Děti snídají, koukají na pohádku, řeším práci. Odbíhám začít vařit oběd. Mezitím chce každé dítě kakat a čůrat. Takže párkrát odběhnu nandat na wc dětské prkýnko, vysadit dítě na záchod, utřít zadky, umejt ruce „vodou a mýdlem,“ jak zpívá Štístko a Poupěnka a znovu obléct. Krájím maso, kedlubnu, brambory, okořenit, šup do pekáče. Hlavní chod se peče. Oloupat zeleninu, šup do hrnce, kosti, koření, bylinky, a polívka se vaří. Jdu se namalovat, učesat a konečně převléct z pyžama. Děti si mezitím hrajou a tvoří kupící se bordel. Naštěstí, čím jsou starší, tím je to lepší. Teď už v určitej moment samy uznají, že mají vytahaných věcí moc, a začnou je svým vlastním způsobem uklízet. Jako třeba, že vylejou růžovou lepkavou šťávu do bílýho koberce a jdou na to položit ručník, vodovkama pokapají dřevěnej stůl a umejou to tou vodou z kelímku od vodovek apod. 

„Mámo, musíme rozbalit další okýnko,“ ozývá se z obýváku. Jdeme rozbalovat adventní kalendář hraček a hrajeme si. Průběžně likviduju bordel, plyšáky odnést do krabic v pokojíčkách, jít připravit oblečení na ven, jít utřít vylitou šťávu a vydrhnout koberec Vanishem, přípravkem na dřevo se snažit zbavit stůl barevných fleků od vodovek, jít ustlat po Bertíkovi… Dodělávám vývar, vyřizuju pár mailů. Rozčiluje mě, že vidím v předsíni a koupelně prach, a to jsem podlahy myla před 4 dny. Píšu si do fiktivního úkolníčku, kterej nosím v hlavě, že až budou děti po obědě spát, musím tu podlahu smejt. Jdu se namalovat a oblíct. „Děti, jdeme  ven.“ Dneska poprvé napadl sníh, takže oblíkám jednoho, oblíkám druhého, a jsem z toho celá zpocená. Ono navléct na děti punčošky, nátělník, triko, oteplováky, mikiny, bundy, šály, rukavice, čepice, a jít pak s některým ještě čůrat, protože předtím se mu nechtělo, ale teď jo, to je dobrý fitko. Ještě vzít odpadky, tříděnej odpad a můžeme jít. Řádíme ve sněhu, stavíme sněhuláka. Konečně vypínám a opravdu si užívám ten moment, kdy se můžu prostě jen tak bavit a dělat sněhový koule. „V týhle rukavici nejde plácat kouli,“ stěžuje si Bertík na nepromokavý rukavice. Dávám mu pletený, který jsou ale samozřejmě v mžiku mokrý. „Mně je zima na ruce,“ říká teď. Fňuká, že ty lyžařský nechce, takže mu dávám moje rukavice a plácám koule holejma rukama. „Bolí mě nožičky,“ fňuká Hynča, „nýst, mámo.“ Nefunguje domlouvání, že to je jen kousek. „Je mi zase zima na ruce,“ ukazuje mi Bertík ty moje promoklý rukavice. Nesu Hynču, držím druhou rukou za ruku Berťu a zahřejvám mu ji mojí už tak zmrzlou rukou. „Děti, půjdeme k Peppě koupit šunku.“ To je oblíbené řeznictví kluků, mají tam ve výloze prasátko, proto tomu tam říkají děti U Peppy. S Hynčou na ruce, Berťou za ruku a balíčkem šunky někde mezi prsty jdeme domů. „Já budu odemykat,“ „Ne, já,“ „Ty ne, já budu odemykat,“ dohadujou se kluci. „Víte, co – jeden odemkne a druhej přivolá výtah.“ Zafungovalo to. Na mobilu bliká pár různých zmeškaných pracovních hovorů. Svlíkám kluky, dávám sušit mokrý věci, meju klukům ruce, převlíkám je do domácího a vyřizuju si ty telefony. Utírám u toho mokrý ťápoty od bot v bytě a ohřejvám oběd. Do toho zvoní Tomík, už jde ze školy. „Tomíku, vybal si aktovku, převlíkni se, omyj si ruce, udělej si úkoly a zabal si tašku na zítra.“ Už jen když to říkám, vím, že půlku z toho už zapomněl. Takže větu párkrát zopakuju. Dávám dětem ohřátej oběd a připravuju Tomíka na úkoly. „Mámo, mlíko a spinkat,“ hlásí Hynča. Berťa už taky zívá. „Nevím, jak mám vyřešit tuhle úlohu,“ říká Tomík. Ohřejvám Nutrilon a likviduju talíře a misky po třech dětech od oběda. Dojídám zbytky za pochodu a vysvětluju Tomíkovi úkoly. Zvoní telefon, jdu ho vyřídit. Dávám klukům plínu na spaní, pyžamko a posílám Tomíka uspat Berťu, a jdu uspat Hynečka. Hyneček spí a Tomík vyráží bruslit, takže jdu připravit termoprádlo, oblečení, oteplováky, termosku a svačinu s sebou. Zároveň likviduju zbytky svačiny z Tomíkový aktovky Tomík odchází. Jdu umejt tu podlahu, kterou jsem si dala ráno za úkol. Vařím si kafe a usedám k mailu, řeším práci. Ale neuběhne ani 20 minut „mého“ času a Bertík je vzhůru. A v zápětí Hyneček. „Čůrat, kakat, hlad“ volá jeden přes druhého, a vlastně se opakuje to, co dopoledne.