Když byl miminko, zkusili jsme rukavičky. Když povyrostl, zkusili jsme lak proti kousání nehtů. Když už měl rozum, zkusili jsme domlouvat, přemlouvat, vysvětlovat, přesvědčovat, všechno marný. Dumlání palce pro něj prostě byla závislost. 

Vždycky, když kliknu na nějakej článek, tak mě nejvíc odradí, když je tam dlouhá omáčka okolo, pak milion obecných rad a vlastně člověk ztratí pět minut života čtením něčeho, kde se vůbec nic užitečného ve finále nedozví. Proto bych vás ráda ušetřila mrhání času a na otázku Jak odnaučit dítě dudlík, vám rovnou řeknu, že jasná a účinná rada, která by byla použitelná na každé dítě, prostě neexistuje. A některé děti si na to musí přijít samy věkem, i kdyby to mělo být třeba až v šesti letech.

Náš první syn, Tomík, prostě miloval dudlík. Bertík si už od miminka dumlal palec. Dudlík plival, nesnášel ho, zato paleček, ten mohl dumlat do aleluja. Když byl malinkej, tak jsme mu paleček vyndavali z pusy, zkoušeli jsme mu na ručičku dát takové ty novorozenecké rukavičky, nebo jsem si říkala, že má třeba hlad, takže jsem ho zkoušela častějc kojit (a později dokrmovat z lahvičky), ale marně, prostě paleček byl paleček. 
Třetirozený Hyneček nesnášel ani dudlík, ani palec. Zato si do pusy chtěl pořád cpát látkovou plenu. Kam se hrabou takoví ti muclíčci plyšáčci pro nejmenší, Hyneček prostě musel v ruce držet takovou tu klasickou látkovou plenu, a tu chtěl během usínání ožužlávat. 
Takže tohle je vzorek tří kluků, a jak je vidět, co jeden, to unikát. Zatímco Hynečka to jednoho krásnýho dne samo od sebe přestalo bavit a prostě od nějakýho roku a půl spí bez pleny, a dudlík ani palec se ho netýká, tak Tomíka jsme dudlíka museli zbavit. Protože už to je řada let, nevzpomínám si, jestli ho „vzal pejsek“, nebo „odnesl čert“, ale vím, že jsme použili nějakou výmluvu, kdo mu ten dudlík ukradl. Proběhlo to ale, mám dojem, až někdy kolem dvou a půl let života, kdy už to dokázal rozumově pochopit. 
Těžkej oříšek je Bertík, protože ten se palečku vzdát nechce, a paleček těžko dáte pejskovi. :-)

Zkusili jsme domlouvat. Přeci jen už je ve věku, kdy většinu věcí chápe. Zkusila jsem rozmluvu o tom, že bude mít ošklivý zoubky, že se zoubkům v puse nebude líbit a vyskáčou mu různě z pusy křivě a bude pak muset nosit rovnátka, nezabralo to. Zkusila jsem rozmluvu o tom, že se to nebude líbit Ježíškovi, ani to nezafungovalo, prostě řekla bych, že jeho dumlání palce je určitej druh závislosti. 

Ostatně měl po kom to zdědit, já jsem si totiž jako malá dumlala palec asi až do 6 let. Bertíkův zubař nám už delší dobu říká, že bude mít pak Bertík křivý zuby, jestli s tím včas nepřestane (to se řekne, ale poraďte, jak). 

No a přesně takový zuby jsem v šesti měla já, prostě předkus jako hrom. Teprve, když mi ortodontistka vyrobila sundavací rovnátka, tak jsem s tím přestala. Musela jsem další 2 roky na noc nosit nandavací rovnátka, a díky bohu, zuby mi srovnala perfektně. Rovnala tehdy horní zuby, a teď, „na starý“ kolena, si pro změnu fixními rovnátky rovnám spodní zuby, které se mi ale začaly křivit až před pár lety věkem, ale o tom zase někdy příště.

Bertík sice, když se na něj podívám takovým tím pohledem: Vyndej ten palec z pusy, tak paleček vyndá, ale ve chvíli, kdy usne a dumlá ho nevědomky, je to marný. Občas mu ve spaní palec vyndám, ale za 10 minut je zpátky. Takže je mi jasný, že jakmile na ortodoncii přestanu chodit já, začne tam chodit nejspíš on.