Když je dítě nemocné a nemůžete ven, Člobrdo už jste hráli snad 100x, postavili Duplo, vláčkodráhu, pouštěli autíčka, malovali jste vodovkami, tvořili z plastelíny a dochází vám fantazie, s čím, nebo jak si s malými dětmi hrát, třeba využijete mé tipy, jak děti zabavit. 

 

1)     Na policajty a zloděje

Když měl Tomík před pár lety neštovice, a ještě na světě nebyl Bertík a Hyneček, byla jsem já ten jediný element, který si s ním mohl celé dny hrát. Prvních 14 dnů jsme nemohli vycházet ven, protože se mu tvořily nové a nové neštovice a byl infekční, takže jsme byli zakutaní doma. Autíčka, mašinky, Albi kouzelná tužka, sem tam pohádka v televizi, to všechno ho už po těch dnech strávených v bytě omrzelo, takže přišlo na řadu vymyslet nové hry. A tak jsem po bytě poschovávala plyšáky a on je musel s pistolkou hledat jako policajt, pak on je schoval mně a já je musela hledat, a tahle činnost nás zabavila na hodně dlouhou dobu. Vymýšleli jsme nové a nové skrýše a různé modifikace:

-         schovat plyšáky co nejrafinovaněji jen v rámci jedné místnosti

-         vybrat jen velké plyšáky, které je složité schovat

-         vybrat naopak jen malé plyšáky, které je složité najít

-         dát časový limit pro poschovávání

-         dát časový limit pro hledání

 

Musím říct, že ta hra bavila nejen Tomíka, ale i mě, a doteď ji často hrajeme, už i s Bertíkem a Hynečkem. 

 

2)     Bunkr

Stavět bunkry je super, ať jste malí, nebo velcí. Když je doma Tomík, většinou mě děti do bunkru nepustí. Nanosí si do postele u Tomíka v pokoji všechny plyšáky, peřiny, deky a polštáře z celého bytu a pak tam jen tak vegetí. Hrajou třeba „země-láva“, tzn. když chtějí z bunkru na zem pro pití nebo pro jídlo, smějí chodit jen po předmětech, nesmí se dotknout koberce. Samozřejmě to, že si děti staví bunkr, znamená, že se rodič musí obrnit pevnými nervy, protože je v pokoji takovej brajgl, že pak trvá hodinu to uklidit. Ale důležitý je, že to děti baví, užívají si to a rozhodně to je lepší, než kdyby koukaly třeba do tabletů. Když Tomík doma není, ráda dětem bunkr postavím sama. Na rozdíl od Tomíka ho nestavím v posteli s plyšáky, ale buď vezmu sušák na prádlo a přes něj natáhnu deky a peřiny, na zem dám další deku a polštáře, nebo pokud chtějí bunkr jen prťata (a nemusím se tam vejít já), tak proměňuju v bunkr dětskou postýlku. Zkuste se s dětmi taky takhle sem tam vrátit do dětských let. 

 

 

3)     Stínové divadlo

Když už jsme u toho bunkru, ráda dětem dělám stínové divadlo, buď právě takhle pod dekou v bunkru, nebo večer, než jdou spát. Zkoušíme z prstů vytvořit různá zvířátka (výborně jde dinosaurus, vlk, zajíc…) a lidi (děsivou stařenku, Pinocchia,…), nebo před baterku dáváme různé plyšáky a hrajeme divadlo. Máme doma i dětskou promítací baterku, takže když nás divadlo omrzí, promítáme si pohádku a vymýšlíme k ní příběhy. 

 

4)     Na rodinku

Jste zrovna někde, kde nemáte hračky a chcete děti zabavit? Letos na Sardinii jsme vyrazili na výlet na pláž, ale nevzali jsme si s sebou hračky. Koupali jsme se, opalovali, zahrabávali jsme se do písku, ale po čase to mrňata přestalo bavit. Tomík šnorchloval, toho to bavilo až až a nám, dospělým, se tam taky líbilo. Tak co s tím? Našli jsme si kamínky a začali jsme si hrát na rodinu. Velký kamínek táta, menší máma, tři malé děti, babička a děda byly mušle, pak jsme si postavili z písku a kamínků domov, kuchyň, obývák, dětský pokoj a hráli jsme si na normální den. Každý jsme hráli někoho a bylo vtipný pozorovat třeba, když Bertík hrál mámu, nebo Hyneček tátu, tak jak z jejich pusy vycházely věty, které říkáme tak nějak automaticky coby dospělí, ale z pusy dvouletého to zní prostě vtipně, jak si hraje na velkého. Ať už tedy čekáte někde ve frontě, jste na výletě v lese, na rodinné oslavě, nebo třeba na pláži jako my, a nemáte s sebou hračky a děti to tam už nebaví, tak kamínky, větvičky nebo kaštany to jistí. :-)

5)     Na kuchyňku

Říkáte si, že váš prďola je ještě moc malej na to, aby vám doma pomáhal? Vaříte, když spí, a uklízíte, když je s ním váš partner na hřišti? Taky jsem to tak dělala, když jsem měla jen Tomíka, ale když přibyl Bertík a Hyneček, musela jsem to přehodnotit, abych všechno stihla. Práci, nákup, úklid, hrát si s dětmi, dělat s Tomíkem úkoly, vozit děti na kroužky… Za nejlepší investici hned po sterilizátoru považuju učební věž, tzn. stolek, u kterého děti jedí, když je položenej, ale když se stolek postaví svisle, tak si na něm můžou kreslit na tabuli, počítat na počítadle, ale především v něm můžou stát jako ve věži a jsou přitom ve výšce dospělého. Odmala tak se mnou vaří, vždycky jim dám prkýnko, dětskej nožík, misky, a ony pomáhají. Dokud totiž byly na zemi a krájely a vařily tam, zatímco já na kuchyňské lince, vztekaly se a vadilo jim, že nevidí na linku jako já. Od doby, co máme učební věž, jsou šťastný. Sice se člověk musel oprostit od toho, že bude bordel, a holt zabere pak čas to uklidit, ale jde to. Zatímco já krájím a vařím, ony si ze slupek staví domečky, vymýšlejí fiktivní obložené chlebíčky, anebo tvoří i poživatelné věci – krájí si okurku, papriku, rajčata a dělají si zeleninový salát k večeři.  

 

A jaké jsou vaše osvědčené tipy na to, jak zabavit děti?