Pokud se právě těšíte na své prvorozené dítko, a chcete k porodu přijít jako k nepopsanému listu a s radostným očekáváním, tak bych vám úplně nedoporučovala tohle číst. 

Nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli tenhle článek vůbec uveřejnit. Protože přeci jen nevykládáte na potkání, co jste zažili u porodu, natož, abyste to dali na internet. Je to stejný, jako kdybyste se šli projít nahý po ulici. Navíc, co jednou dáte na internet, to už tam zůstane navěky věků. Jenže když o tom nikdo nebude mluvit, žádná další žena nebude nic vědět. Takže článek je tady. 

Když jsem šla rodit prvorozeného Tomíka, tak jsem se na porod vysloveně těšila. Nejen kvůli tomu, že už konečně budu držet v náruči moje vytoužené miminko. Nelíbilo se mi moje těhotný tělo, nemohla jsem se ohnout přes břicho, zadejchávala jsem se, připadala jsem si tlustá, nemožná, nemotorná a hnusná. A navíc jsem k tomu těšení se na porod měla i zdravotní důvod. Chvíli před otěhotněním mi zjistila gynekoložka změny na čípku a poslala mě do COPu, kde z biopsie vyšel CIN3. Termín konizace už byl naplánovaný, když jsem pár dnů před zákrokem zjistila, že jsem těhotná. Takže z konizace prozatím sešlo. Celé těhotenství mě lékař sledoval a naštěstí se stav čípku během těhotenství nezhoršil, takže nebylo nutné provádět tenhle zákrok v těhotenství. Dokonce se stav čípku o něco zlepšil a lékař mi řekl, že existuje určité, byť malé procento, že se spontánním porodem čípek „zhojí“ a je možné, že by se mohl zlepšit natolik, že by konizace nebyla tak nutná a třeba by k ní došlo až za nějaký čas, nebo vůbec. 

Takže jsem se doslova těšila na moment, kdy porodím. Ta vidina toho, že nebudu třeba muset na konizaci, překryla všechny možné strachy z porodu a bolesti. O svých porodech se tu detailněji rozepíšu až někdy jindy, stejně jako o tom, jak to dopadlo s tou konizací, ale dneska bych se chtěla věnovat tomu, co se o porodu a věcech po porodu dozvíte až vlastní zkušeností a nikde se o tom moc nemluví ani nepíše. 

1)     Střihnutí mimo kontrakci

Během studia na střední jsem pracovala v mikropivovaru, kde většinu hostů i personálu tvořili muži. Měla jsem tak možnost večer co večer po dobu čtyř let poslouchat ryze chlapské hovory. Je neuvěřitelné, co všechno si muži doopravdy myslí a říkají to svým kamarádům, a jak jinak se pak pravděpodobně chovají doma. Každopádně v paměti mi navždy utkvěla jedna věta, kterou jsem si vyslechla, když se pánové bavili o tom, že jednomu z nich se narodilo dítě: „No vona ji teď po porodu má jak vrata vod garáže.“

Byť první dítě jsem čekala až skoro za 10 let od doby, kdy jsem tu větu slyšela, stále ve mně živě rezonovala, a ve chvíli, kdy jsem šla rodit, jsem si říkala, že rozhodně chci nástřih.. Různé ženy v různých skupinkách bojují za přirozený porod bez zásahu, napařují si hráz, trénují s Aniballem a dělají prostě všechno pro to, aby nástřih neměly, ale já jsem ho vysloveně chtěla. Prostě jsem si říkala, že bude lepší to tam dole úhledně nastřihnout a úhledně sešít. Kdybych ale bývala vyslechla příběh mé kamarádky ještě před mým porodem, možná bych zvážila, jestli ten porod bez zásahu není přeci jen lepší. Je totiž důležité, aby vás doktor „šmikl“ v kontrakci, v době, kdy je hráz nejvíc napnutá a vy víc prožíváte bolest z toho, jak se dere ven hlava dítěte než z nějakého střihnutí. Jenže kamarádce provedl doktor nástřih mimo kontrakci, v době, kdy jí kontrakce teprve nabíhala. „Takovou bolest bych nepřála ani nepříteli, to si prostě vůbec neumíš představit, co za bolest to bylo,“ vyprávěla mi. Díky bohu, mně osobně se tohle utrpení vyhnulo, já měla štěstí na šikovnou doktorku, která umí trefit správnou dobu. 

2)     Nesednete si

Co dávám každé kamarádce za radu, co si přibalit do tašky do porodnice? Rozhodně nafukovací kruh. Protože když jsem porodila Tomíka, tak jsem se sice za hodinu cítila úplně fit, mohla bych skály lámat, šla jsem se vysprchovat, byla jsem normálně schopná se o dítě starat a kdybych tehdy tušila o možnosti ambulantního porodu, tak bych jí mile ráda využila. Ale tak fit jsem byla jen, dokud jsem stála. Zkusila jsem si sednout, a to prostě nešlo. Naštěstí se mnou na pokoji byla paní, která se ten den balila už domů, a ta s sebou měla nafukovací kruh. Ten mi tam nechala, za což jí děkuju, a kruh byl něco, bez čeho jsem se neobešla dalších 14 dnů. Sedět ve vzduchoprázdnu je super, všechno se může hojit, a nebolí vás sedět. Takže kruh je prostě must-have po porodu. Ruku v ruce s ním jde pak gel z dubové kůry, ten je super, urychluje hojení. Některé ženy si chválí zelený jíl, někdo „šicí bylinky“, to nemůžu posoudit, nezkoušela jsem.

3)     Zdravotní problémy po epidurálu

Proč jsem se rozhodla dvě děti ze tří (třetí byl akutní císař v celkové narkóze) rodit bez epidurálu? Protože dvě mé kamarádky po něm měly dlouhodobé potíže. Ono se řekne – super, porod mě nebude bolet, pro dítě je to bezpečné a neutlumující (na rozdíl od třeba rajského plynu nebo injekce proti bolesti), jenže nechte si něco píchnout do páteře. Určitě v porodnicích, kde píchají desítky epidurálů denně, je riziko menší než v malé nemocnici, kde proběhne pár porodů týdně a epidurál tam chce třeba jen každá třetí žena. Ale tak či tak je to hlavně o šikovnosti doktora a o tom, jestli nemáte nějaké problémy se zády. Jenže o těch často v tu chvíli netušíte. Jedna moje kamarádka měla cca měsíc po epidurálu tik v oku. Pak to přešlo. Ale nikdy do té doby s tím problém neměla, až od chvíle, kdy měla epidurál, takže přikládá původ tiku tomu. Druhá kamarádka ztratila citlivost v noze a motala se jí hlava. To motání jí lékaři napravili tzv. krevní zátkou, ale tu citlivost v noze, tu musela rehabilitovat řadu měsíců. A teď si představte, že máte doma malý mimi, muž je v práci, nebo jste samoživitelka, a vy se skoro nepostavíte na nohu. Nemáte v ní jistotu, bojíte se dítě vůbec zvedat a přenášet, no šílený. Takže jsem se zařekla, že holt porod musím zvládnout, protože epidurál nerisknu, a „zfetovat“ dítě rajským plynem, nebo injekcí, nechci. 

4)     Zvracení a vyměšování během porodu 

Jsou sice ženy, které porod údajně skoro nebolí, ale já teda musím říct, že mám asi hodně nízký práh bolesti, protože bolest to byla ukrutná. U druhého porodu už jsem věděla, jaká bolest mě čeká, ale u prvního mě to fakt zaskočilo. Ta bolest mě skolila tak, že jsem se musela předklonit, a třeba hodinu a půl jsem nebyla schopná vstát ze sprchy. Jediné místo, kde jsem bolest zvládala, bylo vsedě ve sprcháči a nahřejvat si horkou vodou záda. Protože právě v zádech se mi kumulovala veškerá bolest. V jeden moment už byla ta bolest tak ochromující, že se mi chtělo v tu samou chvíli zvracet i jít na velkou. Sedíte ve sprcháči, zchvácený kontrakcemi a teď přemýšlíte, jestli se vůbec stihnete dostat na wc, a kterou tu potřebu vykonáte do wc a kterou na zem, když obě přijdou naráz. Kdyby člověk byl doma, tak by si třeba přistavil k toaletě kýbl, mísu, cokoliv. Ale tady nic není, prázdná koupelna, umyvadlo na druhé straně od toalety. Hlavně ten pocit studu, co jsem měla, protože jsem nebyla schopná jít to po sobě v tomhle stavu uklízet, strašně jsem se omlouvala pak sestřičkám, ale říkaly, že je to naprosto normální a děje se to tam denně. Jako vážně? Denně? A proč o tom, sakra, nikdo nemluví? A právě proto o tom mluvím dneska já. Není to nic, za co se musíte stydět. Prostě vás ta bolest tak ochromí, že vám sevře všechny vnitřní orgány, a ty z toho šoku začnou vyměšovat horem dolem. Je pravda, že minimálně té „velké“ by šlo předejít klystýrem, takže u druhého porodu, poučená, jsem o něj žádala co nejdřív. Taky je pravda, že před Tomíkovým porodem jsem cca 3 hodiny před tím, než přišly první kontrakce, ještě jedla. A jedla jsem dost. To víte, těhotenský chutě. Caesar salát a k němu hermelínovej chlebíček. Bože! :-) Takže u druhýho porodu už jsem se hlídala, ať moc nejím, než to přijde (byl to vyvolávaný porod), abych těmhle nehodám předešla. 

Každopádně tohle samovolný vyčištění těla u prvního porodu způsobilo, že porod během pár minut neuvěřitelně pokročil. Asi půl hodiny před touhle nehodou jsem podle porodní asistentky byla otevřená na 2 cm a „na porod to, maminko, ještě vůbec nevypadá,“ a po téhle nehodě: „Maminko, tak jedeme na porodní sál, už jste otevřená na 10 cm“. Holt tělo nejdřív vypudilo bordel, aby mělo čas věnovat se tomu, vypudit i dítě. 

Zároveň musím říct, že brát partnera automaticky k porodu nemusí být to pravé ořechové. Jasně, muž má být pro ženu podporou, měl by to s ní prožít, aby viděl, jak náročné to je, a aby spatřil miminko hned, co vyleze, ale upřímně jsem ráda, že muž dorazil až na porodní sál, a neviděl mě v tom stavu, v jakém jsem byla v té koupelně na oddělení. 

5)     Inkontinence po porodu

Takže když už jsem dnes u takového vyměšovacího tématu, tak bych se pověnovala ještě jednomu tématu. Úniku moči. Budiž vám uklidněním, že nemusí přijít vždycky. Prošla jsem třemi těhotenstvími, porodila tři děti, a nemám ani strie a netrpím ani inkontinencí. Každopádně mám ve svém okolí hodně žen, které tím trpěly nebo ještě trpí. Některé už rovnou od porodu, některé od chvíle, kdy začaly míň cvičit, jiné zase věkem, kdy prostě gravitace pracuje a projeví se mimo jiné i poklesem orgánů pánevního dna. Inkontinenci není možné nijak ovlivnit. Mám kamarádku, která ten stav popisuje tak, že: „V jeden moment se ti ještě vůbec nechce, a ve druhej moment najednou cejtíš, že to teče. Nepomůže ti nic. Žádný stahování pipiny (pozn. Kegellovy cviky), myšlenky, ani to, že budeš nohy tisknout k sobě. Pomůže ti leda tak inkontinenční vložka.“ 

Ale není to nezvratný stav. Dlouhodobá specializovaná rehabilitace může ten stav o hodně zlepšit i bez operace. Vhodnou terapeutku zaměřenou na „ženské problémy“ najdete v seznamu fyzioterapeutek ve facebookové skupině Diastáza a přidružené potíže a řadu užitečných rad, příběhy žen s podobnými problémy apod. zase ve facebookové skupině Pokles orgánů pánevního dna. 

Soucítím se všemi ženami, které inkontinence potkala. Ženy s velkou rupturou při porodu, ženy, které čekaly vícerčata, ženy s náročným porodem (kleště, vakuextraktor…), u těch všech bývají následky porodů patrné někdy i pár let po porodu. A samozřejmě ruku v ruce s inkontinencí jde intimní život. Takže čím dřív se začne problém řešit na urogynekologii a u fyzioterapeutky, tím líp. 

Abych dnešní článek uzavřela, musím říct, že ač i mě potkala spousta věcí po porodu (o tom se zase rozepíšu někdy jindy), a ať už je porod jakkoliv náročný a jeho následky jakékoliv, stejně všechno vynahradí ten malý uzlíček, který s vámi 9 měsíců bydlel. A když se na vás usměje, je všechno špatné zapomenuto.