Jak jsem tu psala minule, jednou za čas se snažím udělat si den jen s Tomíkem. Ten den podnikáme výlety na různá místa, která by ještě pro mrňata nebyla. Tentokrát padla Tomíkova volba na Kokořínsko.

Když mám všechny děti, není tolik času věnovat se naplno Tomíkovi. Takže mi je někdy líto, že se třeba musí cítit trochu odstrčený. Když se tedy naskytne příležitost, že si muž vezme mrňata, snažím se to Tomíkovi vynahradit. Smí si určit, kam si přeje jet na výlet a užíváme si den jen sami dva.

Tentokrát říkal, že se ve vlastivědě učili o Kokořínsku a že by toužil se tam podívat. Protože ten den nebyla zrovna příznivá předpověď počasí, řekla jsem si, že vyrazíme radši už po ránu, aby byla šance, že nás déšť zastihne až ke konci. Přeci jen z Prahy je to na Kokořín asi hodinu autem. 

Batůžky sbaleny a v devět ráno vyrážíme. V 10 už jsme parkovali na parkovišti kousek od hradu Kokořín. Vyšlápli jsme si kupu schodů a najednou mě Tomík vleče kamsi do lesa. Prej, že si je jistej, že odtamtud nahoře na kopci bude báječnej výhled na okolí. Všude udusaná hlína a pískovcový kameny, nebyla jsem si úplně jistá, jestli je správný lézt po takovým terénu. Nahoru to ještě jde, ale abychom to dolů pak nesklouzali po zadku. Každopádně výhled se nám naskytl opravdu famózní. Pod námi kdesi v hloubce bylo údolí a všude kolem lesy a krásné pískovcové skály. Dali jsme si svačinku, pokochali jsme se výhledem a vydali se směrem na hrad. Na hradě si můžete vybrat ze dvou prohlídkových okruhů. My jsme si vybrali ten druhý, tzn. výstup na věž. Z věže se naskytl nádherný výhled po okolí a našli jsme i místo, kde jsme se před chvílí „piknikovali“. 

Od hradu je to cca 2,5 km pěšky na Pokličky. Je to pohodová cesta po pěšince lesem. Ušli jsme asi 1,5 km, když začalo hřmít a obloha úplně zčernala. Podle předpovědi měly bouřky začít v 16:00 a bylo teprve 12:00, ale nedalo se nic dělat, museli jsme to otočit. Zůstat v lese při bouřce není moc dobrý nápad. Když jsme došli na parkoviště, řekli jsme si, že zkusíme na Pokličky popojet autem a uvidíme, jak se počasí mezitím vyvrbí. U Pokliček to vypadalo, že hromy a černé nebe jsou někde napůl cesty mezi hradem Kokořín a Pokličkami, tak jsme to riskli a že si na Pokličky přeci jen vyšlápneme. Na Pokličky vedou schody (stejně jako na Kokořín), skály vypadají opravdu krásně, jsme rádi, že jsme je viděli. Oblast Kokořínska hodně připomíná Český ráj, kam rádi jezdíme na výlety. 

Jen co jsme začali scházet po schodech dolů, začalo nám nad hlavami hřmít, a hned, co jsme vlezli do auta, se spustil parádní slejvák. Asi 12 km od Pokliček, v obci Želízy, je další skalní skvost, Čertovy hlavy. A tak jsem si řekla, že když je to jiným směrem, než je aktuálně bouřka, stálo by za to tam sjet. Čertovy hlavy vytesal v 19. století do skal Václav Levý, a jedná se o druhé největší podobizny vytesané do skály na světě. Víte, které drží prvenství? Sousoší amerických prezidentů v Mount Rushmore. 

Stezku, která na Čertovy hlavy vede, byl čert dlužnej. :-) Jedná se o uzounkou vyšlapanou cestičku mezi křovinami, jdete po pískovcových skalách a hodně to klouže. Třeba sem vede i jiná cesta, ale všichni, koho jsme potkali, šli tudy. Jedna paní to vzdala, zula se a šla po tom písku bosá, a další paní musel pro změnu dolů pomáhat manžel. 

Čertovy hlavy jsou opravdu nádherné sochařské dílo a stojí za to vidět. Kdyby nám to počasí nepřekazilo, bývala bych chtěla popojít ještě o 2 km dál a pokochat se další skalní památkou – Harfenice, ale tentokrát už nás bouřka dohnala. Takže jsme se v tom největším slejváku a hřmění museli vydat zpátky k autu. Slejvák už po zbytek dne nepřestal, takže výletování byl pro tentokrát konec. Tomík byl totálně zmáčenej, ale šťastnej a plnej zážitků, a tenhle výlet stál rozhodně za to.